Nedávno mi můj manžel řekl: “Tohle si dej na blog, ať taky vidí, že nejsi jenom dokonalá.” Bohužel (nebo bohudík?) už vůbec nevím co konkrétně to bylo, jen ve mně zůstala ta věta. Po tom, co jsem přestala být naštvaná ( nejsem dokonalá ?!?! ) jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Když si projedu svůj blog a sociální sítě, snažím se tam prezentovat hlavně to, co se povedlo. Co jsem přečetla, kde jsem byla, jak na sobě pracuji, a to vše okořeněné rádoby chytrými radami a přefiltrovanými fotkami.

Na konci roku se zase začínají objevovat různé shrnující články, které jsou často o tom, co se povedlo. Také mi je vlastní spíše pozitivní myšlení a snažím se vzpomínat na to dobré. Můj poslední článek tohoto roku ale bude trošku jiný. Nebudu se vychloubat svými úspěchy, ale řeknu vám, co se mi nepovedlo a nedaří, resp. aspoň zlomek z toho, protože na všechno nemám ani prostor, ani odvahu.

Čas na vzdělávání

Občas se mě někdo zeptá, kde na to všechno vzdělávání beru čas. Tak kromě toho, že chci brzy napsat článek o čase a jeho využívání, musím přiznat, že bojuji a často prohrávám. Třeba teď jsem k Vánocům dostala několik pěkných knížek. A aby toho nebylo málo, ještě jsem si nějaké sama koupila. Ve výsledku mám teď na a v nočním stolků pár pěkných komínků na přečtení.

Poslední dobou se mi čím dál častěji stává, že večer místo čtení prostě odpadnu a nebo, co hůř, koukám před usnutím na televizi. Takže kromě ztráty času si ještě kazím spánek.

Velké plány

V počítači mám uložených několik on-line kurzů, které si chci udělat, ale ještě jsem se k nim nedostala. Podobné je to s novými podcasty. Nedávno jsem slíbila, že napíši ještě jeden článek o konferenci Evolve! Summit. Ušila jsem na sebe bič a řekla si, že ho zpracuji trošku jinak, aby si z něj odnesl něco i člověk, který nepracuje v HR. Mám už ho několik týdnů rozepsaný, jsem zaseklá v jednom místě a nemůžu se pohnout dál. A i když mě psaní hodně baví, každý článek má za sebou několik verzí, desítky čtení a většinou ho do světa vypouštím skoro se zavřenýma očima.

Stejně tak bych chtěla příští rok zrealizovat nějaká školení. U jednoho jsem už alespoň podnikla nějaké první kroky, ale to druhé nade mnou zatím pořád visí a já musím pohnout s jeho obsahem. Těším se na něj a chci, aby bylo dobré. Pořád zvažuji, co všechno do něj zahrnout.

Často ve svých článcích zmiňuji prokrastinaci a boj s ní. Sama ale pořád trávím na sociálních sítích víc času než bych chtěla. Jo, omlouvám si to tím, že já na těch sítích vlastně pracuju (hahaha), protože se snažím tvořit nějaký obsah a učím se, jak fungují. Ale ruku na srdce, stejně mi to nedá a koukám na věci, u kterých prostě jen ztrácím čas. A jo, sleduju lajky a štve mě, když něco není tak úspěšné, jak jsem myslela. Už jsem si zkusila dát detox a je docela osvobozující si občas úplně odpočinout, ale chtělo by to dělat častěji.

Pravidelnost

Ráda bych nastavila, že budu vydávat každý týden nový článek, ale předem vím, že to prostě nedám. Na mě až překvapivě dlouhou dobu jsem vydržela každý týden psát Sedmičku. Když jsem dělala nové webové stránky, vynechala jsem několik týdnů a už jsem nenaskočila zpátky. Chci se k podobnému konceptu vrátit, ale raději nebudu nic slibovat, protože víte, jak to pak dopadá, když něco naslibuji…

Také jsem chtěla natočit několik videí. Dobře, jedno jsem udělala k mé vánoční výzvě. Chci ale, aby se na ta videa dalo aspoň trošku dívat a tak jsem se zasekla na technice a do konce roku jsem prostě už neměla prostor to vyřešit. Nebo prostor… Možná že kdybych byla schopná každé ráno vstát třeba v pět a začít makat, času by bylo zase více. Jenže tohle prostě zatím ještě nedokážu. Třeba se k tomu jednou také dopracuji jako k ranní ledové sprše.

A když už jsem u toho pohybu, tak si občas nadávám, že jsem vymyslela Vánoční hýbaní, protože mě všechno bolí (naštěstí je to docela příjemná bolest), každý den musím plánovat, kdy se budu hýbat a nestíhám díky tomu další věci. Kdybych ji nezorganizovala, určitě bych nějaký den vynechala.

I když jsem strašně vděčná za každého mého sledujícího a čtenáře blogu, přiznám se, že na konci minulého roku jsem doufala, že touhle dobou budu dál. A co víc, minimálně jednou měsíčně si říkám, jestli má všechno to psaní a všechny ty ostatní aktivity smysl a jestli se na to všechno radši nevykašlat. 

Pozitivní vyhlídky

Mohla bych směle pokračovat dál s tím, co jsem podělala a s jakými obavami jdu do roku 2019 (a že jich je! ). Ale nechci končit negativně. Čas, který jsem nemohla věnovat mým aktivitám, jsem většinou věnovala rodině. A to je přeci to nej! Zároveň si říkám, že aspoň vím, co se nepovedlo a co se mi nedaří a v tom dalším roce se to třeba můžu pokusit změnit. Takže i když většinu času ukazuji, co se povedlo a co zajímavého jsem udělala, rozhodně to není jen růžové. Ale stejně jako byste se na socálních sítích nechtěli koukat na ošklivé obrázky a číst negativní věci, asi byste nechtěli sledovat blog člověka, který si bude jen stěžovat, jak nestíhá a jak se mu nedaří.

A i když nežijeme v pohádce, kde nás vždycky čeká dobrý konec, pořád doufám.

Doufám, že i když nestíhám číst a školit se, budu pořád narážet na spoustu zajímavostí, o které se s vámi budu chtít dělit.

Doufám, že i když se občas zaseknu, budu schopná předávat hodnotný obsah, který třeba někomu pomůže.

Doufám, že i kdy všechno nejde tak rychle, jak bych chtěla, budou mé aktivity zajímat více a více lidí.

Doufám a všem přeji, aby se i v roce 2019 plnila přání a třeba i předsevzetí, která máme.

Krásný a úspěšný rok 2019!

Anet

P.S.: A taky doufám, že budu vypadat mladší a hezčí! Jelikož jsem dostala hodně krémů proti stárnutí, výživných šampónů a kosmetických procedur, myslím, že je to na dobré cestě!