Jupííí! Mám nové webové stránky. To jsem před nějakou dobou konečně mohla vítězoslavně oznámit. Během doby, kdy jsem na stránkách pracovala, jsem zanedbávala psaní nových článků, a to ze zřejmého důvodu.  Neměla jsem je kam vkládat.  Nebo teda měla, ale vyšlo by nastejno, kdybych je zavírala do šuplíku. Práce na nových webových stránkách byla hodně dobrodružná, a tak jsem si řekla, že se s vámi podělím o mé zážitky z této napínavé doby.

Proč nové webové stránky

Asi nemusím příliš vysvětlovat, proč mám nové webové stránky. Ty staré byly prostě hnusné. A zpětně vidím, že nazývat je stránkami, je možná moc silné slovo. Jak řekl pán, o kterém budu ještě psát, ty původní byly v podstatě něco jako dokument ve Wordu. To mě hodně pobavilo, protože opravdu přesně vystihl jejich podstatu.

Měla jsem je postavené na platformě, kde jsem si příliš nemohla vyskakovat, ale pro mé začátky šlo o úplně dostačující volbu. Když jsem s psaním článků začínala, vlastně jsem vůbec nevěděla, jestli mě psaní bude bavit, jestli vůbec dokáži psát a udržet nějakou pravidelnost (i když o tom vlastně pochybuji dodnes) a hlavně, jestli mé články bude někdo číst.

„A co je úplně nejvíc, že mi občas někdo napíše, že mu můj článek v něčem pomohl.“

Časem jsem ale zjistila, že mě psaní opravdu hodně baví. A co víc, že si mé dílo občas také někdo přečte. A co je úplně nejvíc, že mi občas někdo napíše, že mu můj článek v něčem pomohl. Tím je naplněn hlavní důvod, proč jsem s psaním začínala. Upřímně vám řeknu, že je to běh na dlouho trať a asi mám před sebou ještě další dlouhou cestu. Ale neodradilo mě to. Naštěstí jsem už několik dlouhých tratí v životě uběhla a myslím, že mohu nekriticky prohlásit, že výdrž mám. Takže když dovolíte a pozvete mě do svých monitorů, jen tak neodejdu.

Jelikož čtenáři postupně přibývají, čím dál tím více mi začalo vadit, že stránky nevypadají úplně lákavě. Když jsem začínala, vše jsem si ušila na koleni a pro mě samotnou na to časem nebyl hezký pohled. Navíc chci svůj obsah vylepšovat a používat nástroje, které mi původní platforma neumožňovala.

Jediné, z čeho jsem měla hrůzu, byla doba, kterou budu muset strávit s přípravou nových webových stránek. Můj čas je už tak dost našponovaný a chci ho hlavně věnovat psaní a získávání informací, díky kterým mám nové psací podněty. Pořád jsem se rozhodovala. Stačí to, co mám? Mám do toho říznout? Bude to k něčemu vážně dobré? Po několika různých konzultacích a mém přemítání, jsem dospěla k tomu, že pokud chci psát dál a chci, aby mé psaní mělo nějakou úroveň, není jiné cesty. A tak jsem to spustila.

 

Absolutní laik a nikdo kolem

Nemám nejmenší představu, jak udělat webové stránky.  Teda teď už něco malilinko vím, ale na začátku jsem nevěděla vážně nic. A tím myslím úplné, naprosté NIC.  Zajímavé bylo, že všichni kolem mě, kteří rozuměli tomu, co chci udělat, mi tvrdili, že to bude brnkačka a otázka chvilky.  Tak jako jóóó, ale jen v případě, že bych chtěla, aby mé stránky vypadaly stejně jako ty staré. Všichni asi cítíme, že to opravdu není výsledek, který jsem chtěla.

Dalším zajímavým zjištěním pro mě bylo, že tvorbou webových stránek se, podle mého dojmu, zabývá asi tak milion lidí. Na to, co jsem ale potřebovala já, nebyl NIKDO. Přesně jsem věděla, jak chci, aby mé stránky vypadaly, ale nikdo, koho jsem znala, se zrovna tímhle nezabývá. A ti, které jsem neznala, za to chtěli vážně šílené částky, které v sobě ani zdaleka neobsahovaly veškerou práci.  Nemluvě o přístupu ke komunikaci některých volnonožců.

„Přeci nemůžu být tak blbá a nějak to dám!“

Po čase jsem se už vážně hodně naštvala a řekla jsem si, že do toho jdu prostě sama. Přeci nemůžu být tak blbá a nějak to dám! Načtu si všechny možné návody a jdu na to. Podle toho, co jsem si přečetla, se celý proces jevil opravdu jednoduše. Tak jsem do toho řízla. A co se stalo?  Během chvilky se přestaly zobrazovat staré stránky a na nových stránkách byly zatím jen nesmysly.

Jelikož jsem se vše učila za chodu, neměla jsem vůbec žádnou představu, co mě všechno čeká, jak moc náročné to bude a hlavně, jak dlouho ještě vše bude trvat. Vždy jsem se zasekla na nějaké maličkosti a nemohla se pohnout z místa. Byla jsem chvilkama naprosto běsná! Staré stránky už nebyly a nové stránky ještě zdaleka nebyly. Snažila jsem se jim věnovat každou chvilku, co jsem mohla. A bohužel to vážně vždycky byly jen chvilky, často prokládané stavbou lega, připravováním jídla, pití a odjezdy do školky. Po večerech jsem myslela, že něco doženu, ale akorát to vedlo k divokým snům o webovkách. Ráno jsem se budila s nadějí, že dnes to posunu, ale jen se celý kolotoč zopakoval.

 

Přítel na onlinu

Uvědomila jsem si, že takhle je prostě nedám. Tímto tempem bych měla nové webové stránky tak za rok (s nejistým fungováním) a už by o nějaké stránce EduMama nikdo nevěděl.  Bohužel jsem ani nevěděla, kde hledat pomoc. Nakonec jsem dostala radu nad zlato a v jedné facebookové skupině jsem narazila na naprosto skvělého pána. Byl prvním člověkem, který přesně rozuměl tomu, co potřebuji a hlavně mi byl okamžitě a kdykoli ochotný pomoci a poradit.

„Teď můžu mít dobrý pocit, že jsem si je vytvořila podle svých představ“

Naše spolupráce probíhala tím nejideálnějším způsobem. Vysvětlil mi, jak pracovat s tím, co mám a já jsem si pak sama mohla tvořit stránky podle svých představ. Když jsem se na něčem zasekla, měla jsem vždy svého „přítele na onlinu.“  Dával mi cenné rady a zároveň jsem se mohla hodně učit, jak takové stránky postavit.  Teď můžu mít dobrý pocit, že jsem si je vytvořila podle svých představ, a když budu potřebovat, kdykoli můžu něco sama změnit.

A evidentně byla i pro pána zábava se mnou pracovat…

 

Velký dík patří samozřejmě i mé kamarádce, která mi udělala fotky a jejímu manželovi, který nakreslil logo. I když si myslím, že jeho umělecká a estetická duše dodnes pláče nad náčrtem, který jsem mu poslala (viz obrázek).  Původně jsem myslela, že někoho poprosím o pomoc s návrhem, ale jednoho dnes jsem si (opět ve sprše) uvědomila, že ho mám vlastně dávno v hlavě. Tak jsem se pokusila moji představu přenést na papír a poslat mu ji. Berte to jako důkaz, že ne každá holka umí něco hezky namalovat. Víte, co logo vyjadřuje? Zkuste mi to napsat. Zajímalo by mě, jestli v něm někdo vidí to, co já.

Mé zadání loga… Co víc dodat…

 

Nakopnutá do dalšího učení

Nějakou dobu jsem sice propadala zoufalství. Mé obvyklé věty byly:

„Tohle prostě už nikdy nemůžu dát dohromady!“ 

„Přeci není možný, že to zase nejde!“

„Proč nic nemůže začít normálně fungovat, ale všude se musí objevit nějakej problém?!“

„Že já jsem s tím vůbec začínala!“

 

Když mi ale byla podaná pomocná ruka a najednou vše začalo jít lehce a já tomu více rozuměla, začínalo mě to bavit. A chtěla jsem vědět víc a víc o tom, jak vše funguje.  Nakonec se mé věty změnily a už jsem spíše říkala:

 

„Jo ahá, no to je úplně jednoduchý!“

„To je paráda, že to takhle funguje!“

„A to vážně stačí udělat jenom tenhle krok, jo?“

 

Když se na celý proces podívám zpětně, jsem ráda, že jsem se do toho pustila sama a nenechala celé stránky na nikom jiném. I když jsem se ze začátku dost potrápila, nakonec měl každý problém řešení. A ta radost, když se mi podařilo něco samotné vyřešit!

I když stránky už mám, chci ještě více proniknout do jejich fungování. Přeci jenom bych je ráda udržela živé a chci jim rozumět, jak jen to bude možné. Zapsala jsem se do kurzu Úvod do programování a jsem na něj strašně zvědavá. Určitě o něm napíši.

A co teď?

Webovými stránkami to samozřejmě nekončí, ale začíná, resp. pokračuje. Obsah i forma jsou důležité. Teď je poladěná forma a můžu se zase vrátit k obsahu. Konečně! Těšila jsem se na to celou dobu, co jsem dělala web. Mám v hlavě nové nápady nejen na články, ale i další aktivity. A i když to třeba ještě nevidíte, už na nich makám. Těším se další část mé trasy.

Share This