Máte rádi příběhy o nešikovnosti druhých? Jeden bych pro vás měla. A ano, je o mé nešikovnosti. V lyžování. Ale nebojte, pořád zůstávám u osobního rozvoje a vzdělávání. Sport a vzdělávání pro mě jdou ruku v ruce. A tentokrát jsem se dokonce vyloženě učila, jak už nebýt tak nešikovná. V lyžařské škole. Především bych vám ale v tomto článku ráda sdělila, že nikdy není pozdě začít se něco učit. A jestli vám to někdo tvrdí, tak kecá.
Hory mám strašně moc ráda. Od mého dětství až do puberty jsme na hory často jezdili a bylo to místo setkávání celé rodiny. Na toto období mám moc pěkné vzpomínky a hory mi přirostly k srdci. Ráda na nich strávím čas v jakémkoliv ročním období. Dalo by se tak očekávat, že budu lyžovat skoro jako profík a bude na mě krásný pohled, jak si ve velké rychlosti jen tak ladně házím bůčkem do zatáček. Tak takhle přesně to není.
Obsah:
Já a lyžování v dětství
Kdo by mohl tomuto odolat?
Když mě v dětství lyžování začínalo bavit, zlomila jsem si při něm nohu. Od té doby jsem získala určitý blok a další rodinné pokusy naučit mě lyžovat jsem většinou bojkotovala. Ve škole jsem samozřejmě absolvovala lyžáky, ale bez většího posunu v mém lyžařském stylu. Na nich jsme posouvali především hranice různých kravinek. Čím jsem ale byla starší, tím více mě začínalo mrzet, že si lyžování neužívám. Hlavně v Alpách, kde je lyžování opravdu nádherné. Kopec jsem vždy nějak sjela, ale pohled na mě rozhodně hezký nebyl. Udělala jsem pár obloučků, zastavila, rozjela se a tak dále. Nejvíce jsem se vždy těšila na Sonnenterrasse a konec lyžování.
Pár let jsem měla lyžovací pauzu díky těhotenstvím a malým dětem, ale věřte mi, že jsem z ní nebyla úplně nešťastná. Ba naopak jsem byla docela ráda, že nemusím na kopec. V koutku duše jsem ale lyžování nikdy nechtěla úplně vzdát a pořád jsem doufala, že se nějak rozjedu a půjde mi to. Letos jsme chtěli vyrazit na hory hlavně kvůli dceři, aby se začala učit lyžovat. Jelikož nemá rodiče, kteří by ji dokázali naučit správný styl, a zároveň jsme toho názoru, že pro obě strany bude lepší, když ji bude učit někdo cizí, bylo jasné, že půjde do školičky k profi instruktorům.
Návrat na svah
Před odjezdem na hory jsme zamlouvali lyžařskou školu a zjistili jsme, že nabízejí výuku i pro dospělé. Tušila jsem, že taková možnost existuje, ale nikdy mě nenapadlo, že bych šla do lyžařské školy. Myslela jsem si, že je určená hlavně pro začátečníky a spíše jsem ji pořád měla spojenou především s dětmi. Manžel zjistil, že nabízejí výuku i pro pokročilejší a nadhodil, jestli bych ji nechtěla zkusit. Souhlasila jsem. Proč té možnosti nevyužít? Vždy jsem přeci chtěla, aby mi někdo vysvětlil, jak mám správně jezdit a třeba si konečně začnu lyžování užívat. Také mi přijde, že čím jsem starší, tím více mě láká zkoušet věci, do kterých by se mi dříve moc nechtělo.
Na lyžích jsem nestála asi šest let a byla jsem zvědavá, jaké to po té době bude. Za tu dobu jsem se přeci jenom poměrně změnila. Začala jsem více sportovat, hýbat se a můj náhled a přístup k různým aktivitám je také jiný. Musím říct, že to nebylo vůbec špatné. První kopeček jsem docela zvládla. Poměrně vtipné bylo, že na mírnou sjezdovku, kde jsem měla sraz s instruktorkou, jsem musela sjet z poměrně prudké sjezdovky. Alespoň v té době jsem ji viděla jako hooodně moc prudkou. Na lanovce cestou nahoru jsem ještě narazila na pána, který mi popisoval všechna úskalí a nebezpečí sjezdovky. Nebudu vám nic nalhávat, nahoře jsem měla docela stažené půlky. Nicméně jsem sjezdovku sjela. Prudká místa jsem po svém „slanila“ a dojela jsem až do cíle, kde jsem měla chvilku čas do příchodu instruktorky. A to také nebylo úplně prima.
Lyžařská škola pro dospělé
Na instruktory čekalo více lidí. Abych to upřesnila, čekali tam rodiče se svými dětmi, kteří se šly učit lyžovat. Instruktoři si postupně děti přebírali a přátelsky se s nimi seznamovali, aby děti náhodou nepropukly v pláč. Instruktora, který by si přebíral dospělého, byste ale hledali marně. Byla jsem jediná. V tu chvíli jsem trošku znejistěla a začala jsem pochybovat o tom, jestli vůbec nějací dospělí chodí do lyžařské školy. Ale řekla jsem si, že to při nejhorším chvilku přežijeme a půjdeme od toho. Naštěstí instruktoři dokázali uklidnit nejen vyděšené děti, ale i dospělou, které celá ta situace začala za tu dobu připadat trošku k smíchu.
Selfie s instruktorkou byla nutnost!
S instruktorkou Petrou jsme si okamžitě padly do noty. Byla to neskutečně energická, skvělá paní, která už má odrostlé děti a užívá si znovu nabytých možností třeba právě tím, že jezdí na hory učit lyžování. Hned jsem se jí samozřejmě zeptala, jestli k ní chodí i nějací jiní dospělí. Uklidnilo mě, že ano, i když v tu chvíli jsem tam byla rozhodně jediná. Petra se podívala, jak jezdím a pustily jsme se do toho. Musím říct, že dvě hodiny, které jsme spolu za ten den strávily, pro mě byly asi nejpřínosnější za celou moji lyžařskou éru.
Bylo skvělé, že výuka byla individuální, takže jsme se zaměřovaly jen na to, co jsem celá léta dělala špatně. Nejen že jsme si spolu rozuměly, ale dokázala mě namotivovat a vždy správně nasměrovat. Nebyl nejmenší důvod, abych měla nějaké zábrany. Takže jsem třeba jezdila po jedné noze, bez hůlek, s hůlkami v různých polohách, pozadu, což mi mimochodem moc nešlo a většinou jsem se vysekala. Pak už jsme se přesunuly na prudší sjezdovku. Aby toho nebylo málo, tak mě při prvním výjezdu cestou nahoru smetl z kotvy padající lyžař. Naštěstí jsem to odnesla jen modřinou.
Dokonce i instruktorka si výuku užívala, protože se prý mohla po dlouhé době vyřádit jen na stylu někoho, kdo si je na lyžích už jistý (mimochodem to byl asi první člověk, co mi kdy řekl, že jsem si jistá na lyžích ). A tak jsme řádně řádily a domluvily si, že další den přidáme ještě hodinu. Natáčela si můj styl, aby večer mohla nastudovat a připomenout si, jak na takové případy, jako jsem já.
Lyžařské pokroky
Den po výuce, kdy jsem si mohla jezdit sama, jsem se zaměřovala na to, abych opravdu dělala vše, co mi říkala. A ono to vážně šlo! Najednou jsem si začala jízdu užívat a postupně jsem odbourávala strach z rychlosti a nějakých špatných úseků na sjezdovce. Získávala jsem jistotu. A tu sjezdovku, kterou jsem poprvé jela se staženými půlkami, jsem za chvilku sjížděla na jeden zátah a vážně si začala házet bůčkem (aspoň trošku).
Samozřejmě, že se ze mě za jeden den nestala závodní lyžařka. Při další hodině jsme zase opravovaly chyby a měla jsem pocit, že u lyžování vypadám mnohem lépe, než jaká byla realita na videu. Podstatné pro mě ale je, že už vím, co jsem dělala špatně a na co si dávat pozor. Hlavně jsem si snad poprvé v životě začala lyžování vážně užívat. Konečně jsem si u něj nepřipadala tak blbě a nejradši bych jezdila celý den.
NIkdy není pozdě se učit
A proč vám to vlastně všechno píši? Abyste se nikdy nebáli začít cokoliv se učit. Protože na učení prostě není nikdy pozdě. Vůbec si nepřipadejte trapně a nepodléhejte zažitým stereotypům. A kdyby to náhodou vážně byla naprostá hrůza, vždy můžete jednoduše skončit. Nakonec jsem opravdu viděla i další dospělé, kteří se učili. Byli to úplní začátečníci, kteří museli sebrat asi ještě větší odvahu, protože se učili s úplně malými dětmi. Kopeček vyjížděli na pojízdném páse a obloučky jezdili na dětském slalomu. Ale proč ne? Stejně za pár hodin byli na sjezdovce, kterou jezdili i výborní lyžaři. A že už vám je x let? Není lepší to zkusit, než stále litovat, že jste to nikdy neuměli? Sama má instruktorka říkala, že se po třicítce odhodlala začít se snowboardem. A na něm si něco popadáte! Takže se nebojte a jděte do toho, o čem přemýšlíte.
Malá velká lyžařka
Mimochodem, pro děti je lyžařská školička vážně suprová. Po dvou hodinách výuky, z toho několika minutách breku, kdy mi přišlo, že dcera na lyžích sotva stojí, se najednou sama rozjela, zastavila, asi po 10 minutách začala zatáčet a odpoledne vyrazila na sjezdovku, na které jsem se učila i já. Odhaduji, že kdybychom ji učili sami, stejného výsledku docílíme možná za pár let a ještě se špatným stylem.
A co vy? Začínali jste s něčím novým ve věku, kdy už by to nikdo nečekal? Budu ráda, když mě v tom nenecháte samotnou a také se podělíte o vlastní zkušenost .