Více času na čtení, učení, meditaci, cvičení, uklízení, věnování se sobě navzájem apod. To jsem začátkem minulého týdne četla v mnoha článcích a příspěvcích v souvislosti s karanténou. Pak už jsem je nemohla číst, protože moje deprese, že nic z toho nedávám a vůbec nestíhám, byla větší a větší.

S menšími dětmi doma prostě nic z toho nejde. Vím ale že v tom nejsem sama. Řekla jsem si, že budu psát deníček z karantény a jednou se k tomu třeba i s holkami vrátíme. Jenže na deníčky já moc nejsem. Shrnu tedy alespoň první týden, protože se z toho musím vypsat a možná sdílením povzbudím vás ostatní, že v tom nejste sami a ten bordel místo jarního naklizení, co doma máte, je taky normální.

Už někdy v létě jsem měla v hlavě článek o tom, jaké to je být na homeoffice s dětmi. Bohužel by ale asi nevyzněl moc pozitivně a nebyl by nabitý krásnými radami, jak pracovat ze zahrady, na které si hrají šťastné děti. Chtěla jsem ho začít asi takhle: “Přestaňte mě rozčilovat fotkami spokojených matek, pracujících na počítači, kterým sedí na klíně naprosto klidné dítě!” Ono totiž když máte doma děti, tak pracovat můžete prostě jen v omezeném režimu. Alespoň já to tak rozhodně mám.  Variantou samozřejmě je nechat je celý den koukat na televizi nebo tablet, ale to vážně nechci. Stejně je to po nějaké době přestane bavit a jsou jen protivnější než obvykle. Když jsem potřebovala napsat nějaký důležitý e-mail, holky (3 a 7 let) na mě na přeskáčku pořád mluvily, něco po mně chtěly, dohadovaly se a jelikož jsem nereagovala podle představ, začaly mi na ruku dávat studený nanuk, abych jim ho rozdělala. Říkala jsem si ale: “Radši buď zticha a važ si toho, že máš takovou možnost.” Přijde mi, že teď mě možná pochopí více lidí.

Asi nemusím zmiňovat, že holky mám samozřejmě ráda nade všechno na světě a ráda s nimi trávím čas. Tento čas se ale těžko kombinuje s něčím jiným. Především pak s prací, u které musíte myslet. A ani ho nechci s něčím kombinovat, protože je to prostě náš čas. Četla jsem jeden rádoby vtipný příspěvek, že nejdříve matky brečí, že nemohou být na homeofficu a děti mají pořád v nějakém zařízení. Když mají možnost s nimi být, zase brečí, jak je to strašné a že to nezvládají. Na jednu stranu je to pravda, ale na druhou stranu je homeoffice a homeoffice. Ono je totiž něco jiného, když můžete pracovat z domova, nebo na zkrácený úvazek a v normální čas si je z těch zařízení vyzvednout a nějak pokrýt prázdniny, nebo když pracujete z domova, musíte nahradit školní výuku, vařit a ještě jim ani nemůžete pořádně naplánovat žádný program, protože nikam nemůžete.

Já mám sice to štěstí, že mohu hodně práce dělat z domova, ale upřímně vám řeknu, že se vždy strašně těším do práce mezi lidi, kde si psychicky odpočinu. Doma, i když jste sama, totiž neustále svádíte boj s tím nejhorším nepřítelem, s vámi samotnými. Když pracuji, jsem sice hodně produktivní a sousředím se plně na práci, ale jinak je to pro mě docela smutné, osamělé a hlavně na mě neustále křičí vše kolem. V práci jsem v módu “práce,” do kterého se mi těžko přepíná z módu “domov.” Takže za mě je homeoffice super věc, ale je pro mě strašně důležité mít možnost si ho kompenzovat v práci, nebo alespoň stykem s lidmi v jiném prostředí. Je ale skvělé, že teď možná zaměstnavatelé zjistí, že homeoffice zase není takový problém, jak se zdálo. A na druhou stranu třeba i zaměstnanci zjistí, že být v práci má své výhody a potkáme se v nějakém pěkném středu.

Zpátky ale k týdnu v karanténě. My už vlastně jedeme skoro třetí týden, protože nám karanténa začala v době jarních prázdnin. V té době jsme se ale ještě nemuseli učit a mohli jsme někam jet. Teď je to takový brutálnější návrat do rodičovské. A vlastně nemám žádné extra rady, jak to dávat, protože mi nepřijde, že jsem příklad toho, jak by to mělo vypadat. Naštěstí nemám tolik práce z práce, školení teď také neprobíhají, jen budu připravovat nějaké online kurzy a osnovy k dalším školením, které bych chtěla nabídnout. Hluboce se tak skláním před rodiči, kteří musí zastat plný pracovní úvazek, učit se s dětmi na druhém stupni a k tomu zvládat vše ostatní v domácnosti.

Původně jsem si myslela, že každý den vždy nějak rozplánujeme do úseků, kdy se věnuji holkám a kdy pracuji, protože přeci plán aktivit je nutný! Na konci dne ale většinou zjišťuji, že úsek mé práce se nějak nevydařil. Spíše během dne nárazově chytám střípky. Holky vždy vycítí, že jdu pracovat a okamžitě se na mě sesypou. Něco potřebují, ukazují mi, dohadují se. To že máme zahradu je určitě výhoda, ale nepředstavujte si to tak, že tam holky vypustím a samy si hrají. Musím tam být s nimi, vymýšlet program a ideálně se ho účastnit. Například jsem pořebovala doma vytřít potom, co mi mladší dcera doslova vyzvracela takové ty gumové žížalky (bonbóny), když se se ségrou honily kolem stolu, u kterého jsem se snažila něco psát. Napočítala jsem, že se mě za tu dobu přišly 7x zeptat, jestli už to mám a jdu ven.

Bydlíme mimo město, takže moc nehrozí, že na procházce v přírodě někoho potkáme.  V pondělí jsme si tak vymyslely sbírání odpadků. To byla zatím asi nejlepší a nejvíce bohulibá aktivita, kterou se mi podařilo vymyslet.

V úterý jsem měla první Skype výuku němčiny, protože mi lektorka uvízla v Berlíně. Parádní věc! Ještě lepší by bylo, kdyby mladší holčička nevysypala moučkový cukr na stůl a nezačala ho z něj slízávat.  

Každý den chodíme se psem do lesíka a u rybníka krmíme kachny.  Minulý týden bylo krásné jarní počasí, takže holčičky vytáhly kola a na zahradě měly slalom z květináčů. Hrajeme asi všechny ty klasické hry, staráme se o bylinky. Děti se docela dobře zabaví, když jim dáte na vaření, doporučuji jen venku, opravdovou mouku, rýži a další suroviny. Akorát je to pak všude. Nemá smysl zmiňovat všechny aktivity, co jsme dělaly, protože nejsou nic převratného a lepší nápady na tvoření s dětmi určitě najdete na klasických mama-blozích.

Bohužel nám to studenou frontou skončilo. Doma je větší blázinec. Například když píšu tento článek, hrají mi do toho dvě piánka na baterky, normální piáno a rádio. Strašný řev! Přijde mi, že neustále někde něco sbírám a uklízím. Řekla jsem si, že aspoň holky naučím více pomáhat doma, ale je fakt náročné vše opakovat 5x a být důsledná. Neustálý nepořádek po celém domě je pro mě zničující.

Jsem ráda, že alespoň každý den zvládneme látku pro prvňáčka, kterou nám paní učitelka posílá. Zatím jsem první týden dokázala být důsledná a opravdu každý den se učit. Nejhorší na tom všem je sednout a začít. Máme skvělou paní učitelku, která vše bere s klidem a snaží se vymýšlet cesty, jak nejlépe komunikovat. 

Když se na ten týden podívám zpětně, přijde mi, že nám i tak vznikl nějaký denní program a možná jsme se více naučily zase fungovat všichni společně doma. Holky si to užívají a já si zase postupně připomínám, jaké to je, snažit se něco vyplodit v bojových podmínkách. Jsem ale ráda, že si můžeme více povídat, chodit do přírody a vyhnout se bacilům.

Abych si udržela duševní zdraví, snažím se alespoň před spaním něco přečíst. Čtu teď knížku Šíleně jednoduché. Posedlost jako základ úspěchu Apple. Knížka je o stylu řízení společnosti Apple Stevem Jobsem. Autor Ken Segall pracoval se Stevem jako kreativní ředitel marketingové agentury, která vymýšlela reklamní kampaně pro Apple. Vymyslel například „i“, které je součástí Apple produktů. Vysvětluje 10 principů jednoduchosti, díky kterým Jobs dovedl Apple k úspěchu.

Jeden den jsem dokonce zvládla poslouchat podcasty při vaření. Holky si hrály, takže jsem si dala na linku reprák a poslouchala jsem. Nic náročného, abych neztratila nit, když za mnou s něčím přišly. Byla to Škola stylu o tom, jak najít, co vás bude v práci bavit a naplňovat. Trošku mi vadí hlas Alenky, takže si ho dávkuji v menších porcích, ale některá témata má zajímavá.

Vím, nepřišla jsem s žádnou převratnou radou, protože ji prostě nemám. Ani jak si zorganizovat homeoffice, ani jaký program teď vymýšlet dětem. Možná další týden objevím něco zajímavého a když okolnosti dají, bude další článek. Manžel by měl mít tento týden dovolenou a pak homeoffice. Jestli si článek přečte, možná mi vynadá (zkouška, jestli to čteš!), ale trošku škodolibě mu to přeju!

Dejte mi vědět, jak zvládáte a držte se! Tohle dáme a vyjdeme z toho zase o něco lepší. 

Já jdu krmit kachny.

Share This