Každý 8. Čech je Neviditelný. V Podcastu o práci jsem tentokrát měla 2 hosty, kteří zastupují organizaci Neviditelní. Jednak paní Kateřinu Jarošovou (manažerku projektu Neviditelí a tiskovou mluvčí společnosti Provident) a pana Aleše Roda (ředitele výzkumu Centra ekonomických a tržních analýz – CETA).
V tomto díle se dozvíte více o tom:
- co je to projekt Neviditelní
- kdo patří mezi Neviditelné
- jak můžeme pomáhat Neviditelným jako jednotlivci a jako firmy
- s jakými úskalími se Neviditelní potkávají na pracovním trhu
- jaké si dát novoroční předsevzetí
V textu si můžete přečíst hlavní body, o kterých jsme mluvili, ale více si určtě poslechněte v Podcastu o práci.
Co je projekt Neviditelní?
K: Projekt Neviditelní vznikl v hlavách naší firmy, kdy jsme chtěli pomoci lidem, kteří to potřebují. Dělali jsme projekt finančního vzdělávání a zjistili jsme, že to není dost. Že lidé mají daleko více problémů. Chtěli jsme tedy tyto problémy zmapovat, vyčíslit a zároveň vymyslet, jak bychom mohli pomoct. Pozvali jsme si tedy řadu odborníků. Mezi nimi je Aleš a společnost CETA, kteří přišli s jedinečnou analýzou, kdy dokázali spočítat Neviditelné v naší populaci.
A: My se v CETĚ zabýváme analýzou dat a byla pro nás výzva popsat něco, co se těžko popisuje, protože to je neviditelné. Skupiny, které jsou těžko kvantifikovatelné z pohledu toho kolik jich je, jaké mají charakteristické znaky a kolik stojí stát potřeba jim pomáhat. Nakonec jsme s pomocí různých přístupů definovali 13 skupin a na jejich bližších analýzách pracujeme. Snažíme se každou skupinu definovat a kvantifikovat dopady, jak těžko si vedou jejich rodiny a co stojí společnost. Naším společným cílem nás všech je počet Neviditelných minimalizovat. Ne jim posílat sociální dávky, ale naslouchat jim. Často to o penězích totiž není.
Kdo je představitelem Neviditelných?
A: Společným jmenovatelem je chudoba, ale není to hlavní problém. Řada Neviditelných nemá problém koupit si jídlo, nebo pití, ale často mají pocit, že žijí nekvalitní život, že je nikdo neposlouchá, že se těžko uplatňují na trhu práce a že jim systém spíše klade překážky pod nohy. Řada lidí si zvykne v neviditelnosti žít, ale mají pocit, že nežijí kvalitní život a nejsou slyšet. My jsme si uvědomili, že ještě větší problém je ale to, kolik vychovávají dětí, kteří přebírají vzorce chování a obtížně kvantifikovatelné znaky jako je nízká sebedůvěra, pocit že stejně nic nemá cenu, že úspěch je něco, na co mohou zapomenout a že radost ze života a kvalita života je něco, na co nikdy nedosáhnou.
Jaké jsou konkrétní skupiny Neviditelných?
K: Nemá smysl asi vyjmenovávat všechny, ale ty, co nám budou nejbližší jsou nízkopříjmové domácnosti, mladé rodiny, samoživitelé, senioři a pak určitě nesmíme zapomenout na nedobrovolně nezaměstnané 50+ a jedince žijící ve stínové ekonomice. My jsme si ještě říkali, že se musíme zeptat Neviditelných, jak se cítí. Oslovili jsme proto průzkumné agentury a každý rok si děláme cílené, hloubkové rozhovory se zástupci skupin, nasáváme jejich příběh, konfrontujeme je s výzkumem a začleňujeme do analýzy. Veškeré podklady, které chceme zpracovat, si necháváme znovu schvalovat, doplňovat neziskovými organizacemi, se kterými jsme pro Neviditelné navázali spolupráci. Ty jsou klíčové. Naše role je promovat práci neziskových organizací, aby se o nich vědělo. Neviditelné odkazujeme na organizace a zjistíme, co je problém který řeší. Neziskovky nám dávají zpětnou vazbu, že jdeme správnou cestou.
A: Sebelepší průzkum od stolu daleko od lidí, kteří s Neviditelnými pracují by nic nebyl. Neziskovky jsou alergické na klišé, která by se mohla objevovat, jako zefektivnit dávky a zkrátit cestu, ale oni říkají, že tohle už poslouchají 30 let a je potřeba, aby se to už začalo dít.
Ve které skupině Neviditelných je nejvíce lidí?
A: Nejvíce lidí má společný jmenovatel, který bychom označili jako nízkopříjmová domácnost. V Neviditelných je 1,3 milionů lidí a v nízkopříjmové domácnosti je 1,1 mil. lidí. Ale někdy je to příčinou a někdy výsledkem. Je potřeba s touto jednotlivou skupinou pracovat různými způsoby
K: Hlavní motto projektu je to, že je to opravdu každý 8. čech, kdo je Neviditelný. Může to být naše babička, nebo sousedka na patře, kolegyně v práci. Motto je zastavte se, zajímejte se, ptejte se. Někdy je to o tom projevit zájem jen toho člověka navést – jak dojít ve sdílené ekonomice, pomoci vyplnit formulář dojít s ním na úřad. Je to drobná pomoc, která edukuje nás v potřebě být vnímavý a podaná ruka lidem, kteří jsou osamocení, žijí izolovaný život. Jsou to drobné radosti, které nemusí stát vůbec nic a mohou ohromně pomoct. Neviditelným se může stát opravdu každým z nás.
A: Status Neviditelného nemá nikdo na čele, nebo v občance. Mnoho z nich se za ně nepovažují a nechtějí se za ně považovat. My nechceme, aby ty lidi byli ticho a nestěžovali si, ale chceme z těch 1,3 mil. udělat 1,1 a nakonec nulu. Lidé často říkají, že jim je jedno, že nemají drahé auto jako soused, ale že nemají čas si sednout, přečíst si knížku, protože mají strach z toho, z čeho vyžijí další měsíc a že přijdou děti a nebudou mít na zaplacení kroužku. To ten mozek tak zaměstnává, že problém není ve finančním, ale lidském kapitálu. Lidský kapitál Neviditelných je podinvestovaný. Lidé žijí na dluh kvalitou svého života, což se nastřádává. Pak to může způsobit psychosomatické problémy a nebo lidé můžou propadnout populismu a vidíme to třeba na volebních výsledcích. Proto se to snažíme komunikovat politikům.
Jak se snažíte k lidem, kteří si nemyslí, že jsou Neviditelní, dostat informace?
A: V rámci analýzy jsme udělali sady 3 typů doporučení pro každou skupinu. Jednak pro Neviditelné. Mohou se zdát banální, ale velmi pomáhají. Můžeme začít od finanční gramotnosti, seznam příjmů a výdajů, podívat se každý večer do odpadkového koše, co tam skončilo. Jsou tam ale i rady, které se týkají větší práce s komunitou v daném místě (spolupráce s obcí, neziskovkami, se spolky, s ostatními neviditelnými – pohlídat děti, pomoc dojít na poštu). Další set doporučení se týká státu. Je to největší ambice, ale nemáme ambici zřizovat nové zákony, ale mohou to být drobné úpravy, které se týkají přidělování dávek, úpravy drobného podnikání apod. Dále tam je doporučení pro zaměstnavatele, nebo privátní sektor, kde je velký prostor. Jak pracovat se zaměstnanci, aby se Neviditelnými nestaly, jak pracovat s Neviditelnými a dávat jim příležitosti být ekonomicky aktivní a budovat si kariéru a v neposlední řadě prostor pro privátní firmy, aby ve svých CSR projektech dál mysleli na sázení stromů a sbírání odpadků podél řek, ale zkusily se také porozhlédnout po komunitních projektech, protože řada neziskovek bude mít teď problém vyjít. Tedy zda by nemohlo být o trošku méně stromů a více pomoci Neviditelným skrze neziskovky, které jim pomáhají.
Jak je to s pracovním trhem? S jakými úskalími se Neviditelní potýkají?
K: Je to hodně rozdílné, ale asi nejpalčivější zkušenosti prožívají nedobrovolně nezaměstnaní 50+. Je to hodně daleko do důchodu a sebevědomí dostává strašně na frak. Tato skupina se potýká se všemi těmi znaky. Jsou diskriminovaní z důvodu věku, potřebovali by třeba flexibilnější úpravu pracovní doby, řada z nich má pocit, že jim ujel vlak. Sráží je na kolena, když několikrát po sobě neuspějí. Dále jsou to samoživitelé. Říkáme jim osamělí rodiče, protože lépe vysvětluje, čím si člověk prochází. Není to jen o jídle, ale o osamělosti na domácnost a děti. Je tam často syndrom vyhoření a neschopnost po dlouhé době opět naskočit do pracovního procesu.
A: Ještě bych doplnil lidi na pomezí stínové ekonomiky. Jsou to lidi, kteří nepociťují syndrom neviditelnosti vzhledem k tomu, že se ve stínové ekonomice může poměrně dlouho dařit dobře. Ale neviditelnost může přijít z momentu na moment. Když přijde ekonomická krize, jsou tito lidé první na ráně. Třeba covidové programy se vztahovaly k lidem oficiálně zaměstnaným. Často dopad právě v odvětvích, kde je rozšířená stínová práce (např. gastro). Člověk z relativně dobré pozice se najednou ocitne na úřadu práce, kde dostane velmi malý příspěvek. Když si žádá o práci, tak práci načerno nemá v životopise. Nebo si jde žádat o hypotéku, nemá oficiální příjem, tak ji nedostane. Lidé si pak ze dne na den uvědomí, že jsou v háji, ale minulost nevrátí.
Jak můžou pomoci konkrétní firmy?
K: Všemi skupinami se prolýná flexibilita. V kancelářích jsme v covidu měli přikázaný home-office, ale řada firem se po pandemii vrátila k původnímu modelu a zaměstnanci musí chodit na 5 dní do kanceláře. Možnost zařídit si balanc a mít důvěru od zaměstnavatelů je obrovská pomoc a řadě Neviditelných by odlehlo. Další oblastí je vzdělávání zaměstnanců.
A: Na trhu práce je největším nešvarem statistická diskriminace. Když pošlu CV jako žena a mám stejné rodné jméno jako mé současné jméno, ještě 2 děti, tak si zaměstnavatel vybere někoho jiného. Statistická diskriminace konzervuje neviditelné tam kde jsou. Ať už to jsou osamělí rodiče, ženy, které pečují o někoho blízkého, ale chtěli by budovat kariéru. Tak tady bych chtěl apelovat na všechny zaměstnavatele, aby se na předsudky vykašlali. A to, že se 4x s nějakým zaměstnancem spálí neznamená, že popáté nenajde toho nejlepšího zaměstnance. Je to jen o tom chtít dávat šanci. Řada příkladů ukazuje, že si neumí o šanci říct, nevěří si, jsou pesimističtí v tom, co mohou dokázat, ale když šanci dostanou, odvděčí se. A to se hodně ukazuje třeba u těch zaměstnanců 50+. Apel na privátní sektor je hodně důležitý. Koukejte se kolem sebe, dávejte šanci. Pokud někdo dobrý odchází do důchodu, možná to není, že by nechtěl pracovat, ale má nějaké závazky. Pokud jim nabídnete možnost zapojení, neskutečně to ocení. Nemusí to být hned placený job, ale jen to, že někdo za nimi přijde, poplácá po zádech a řekne, že na jaře bude nějaká akce, tak pro ty lidi to znamená strašně moc.
K: Důležité je nabídnout všem vrstvám zaměstnanců ve firmě možnost se vzdělávat. Dává jim to pocit vděku. Věřím, že se blýská na lepší časy. Mluvíme více o diverzitě a od LGBT komunity jsme se přesunuli k tomu, že v pracovním kolektivu budu mít lidi 50+, samoživitele a to je diverzita. Není to jen o jednotných záchodcích.
A: K tomu patří téma fascinací magisterskými tituly, které veřejné školy chrlí desítky tisíc ročně a je otázka, nakolik je rozdíl mezi bakalářem a magistrem, nebo bakalářem a vynikajícím maturantem, který ale musí pracovat, protože třeba chce pomoct mamince, nebo prarodičům. V rámci toho úvazku pak může dostat možnost udělat si kurz, stipendium, možnost připravit se na zkoušky. Ty lidi jsou za to pak neskutečně vděční a loajální zaměstnanci. Mám pocit ale, že se tyto věci tak často nedějí.
Dejte si jako novoroční předsevzetí, že pomůžete alespoň 10 Neviditelným.